Legendární investigativní TV pořad 

Facebook YouTube E-mail

„…aféra, potřebuje to aféru…“ aneb podobnost opravdu jen náhodná?

Když prosákla na veřejnost pouhé tři dny před volbami tzv. Kubiceho zpráva,chtělo se mi zvolat: „Jak geniální!“. Slátanina bez ladu a skladu, primitivní text, „informace“ čpící na dálku fekáliemi z hodně přeplněné žumpy, žádný důkaz ani náhodou.

Ale správný čas a správné místo jistě sehrají svoji roli. A než se v tom zorientují voliči, bude dávno po volbách. No a pak, děj se vůle Boží. Dokonce jsem k autorům scénáře pocítila na chvilku cosi podobného obdivu.

Před pár dny jsem navštívila přítelkyni. Zastihla jsem ji s knihou v ruce. Brožované vydání, zažloutlé stránky. Podala mi ji se slovy: „Tohle si musíš přečíst!“ Poslechla jsem. Kniha se jmenuje Tartany a bílé útesy, autorem je Dušan Rovenský. Kniha popisuje především atmosféru v Anglii šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Pasáž, která mne upoutala začíná slovy:“ Kabinet, vláda, státní aparát, tajné služby, oficiální tisk, to všechno jsou nástroje moci. Moc však není jen mechanismus. Moc, to jsou metody …

O pár řádků níže je název kapitoly: Anatomie moci-pokus o rekonstrukci.

První z postav na scéně je Martin, šéf utajeného oddělení, které připravuje každý den informace pro premiéra. Martin je velmi ambiciózní, touží zasednout mezi ty, kdo rozhodují nejen o osudech lidí, ale celé země. Když nese premiérovi „svodku“, vypracovanou jeho oddělením, zastaví se před číslem 10. v Downing Street, dívá se na turisty, shromážděné před sídlem premiéra a v duchu si říká, kdyby tak ti lidé věděli…

Další postavy „pokusu o rekonstrukci“ jsou lobbysta John a vysoce postavený funkcionář konzervativní strany Morgan . První z nich vymýšlí aforismy do projevů toho druhého, sbírá ohromující citáty a radí, jak a kdy mají být použity. A dalším je vrchní komisař speciálního oddělení pro komunistické záležitosti Scotland Yardu, Wilson. Všichni se setkají na zámku v Kentu při jakési společenské události. Přítomny jsou špičky opoziční konzervativní strany, ale také lidé velkého byznysu, jejichž miliony pomáhají držet konzervativce nad vodou.

U moci jsou v té době labouristé a premiér se chystá v nejbližší době vypsat volby. Události jsou volbám a labouristům jednoznačně nakloněny, klesá nezaměstnanost, zpomalil se růst cen, všechno nahrává tomu, aby labouristé opět volby vyhráli. A to je právě (podle autora rekonstrukce) noční můrou konzervativců. To všechno se na zámku v Kentu probírá ze všech stran a především, hledá se řešení, které by situaci dokázalo zvrátit.

A tehdy, v stařičkém křesle u ještě staršího krbu na zámku v Kentu pronáší jeden z konzervativců památnou větu: „Aféra! Potřebuje to aféru…“ Ostatní se toho okamžitě chytají. „Musí to být politická aféra, špionáž, nebo něco podobného. Musí to být hodně škaredé, aby to otřáslo lidmi…musí to být aféra, díky které nezůstane labouristům ani špetka sympatií…“. Tento dodatek pronáší už výše zmíněný John, přítel vysoce postaveného konzervativce Morgana. Všem přítomným se nápad okamžitě zalíbí. John také vzápětí vytahuje trumf z rukávu. Svého kamaráda Martina. Ví, že to je právě muž, na jehož stole se sbíhají všechny citlivé informace, které jsou před ostatním světem důkladně utajeny.

Na schůzce naznačí John Martinovi, o co jde. Zbývá poslední krok. Vybrat mezi labouristy jednoho na kterého se aféra „ušije“ a dostat informace mezi novináře…

A tady se vynoří další ze vzpomenutých postav. Policejní inspektor Wilson, který seznámí Martina s jistým, věci znalým, novinářem. V té chvíli už je jasné, že aféra bude „ušita“na míru labouristickému poslanci Biggsovi.
Po několika dnech se všichni znovu sejdou a dají na stůl co mají k dispozici proti Biggsovi. Ale je toho málo.

“Nic zvláštního to sice není, ale je hlavně potřeba začít. Začít hned a to shromažďováním materiálů, které by vyvolaly pořádný skandál a v tom nejlepším případě dostaly Biggse před soud. Ostatní můžeme nechat na bulvárním tisku!“ Na tom se shodují všichni přítomní.

Akce Biggs je odstartována. Během zasedání parlamentu přichází parlamentní sluha uprostřed jednání, aby Biggsovi předal jakýsi lístek se vzkazem, že jej očekává v návštěvní místnosti jistý diplomat. Diplomat Biggsovi v návštěvní místnosti předává bílou obálku s banálním obsahem. Jde o pozvání na koktej některý z příštích dnů. Biggs si ale všímá, že vzdor zákazu ho právě v té chvíli někdo z novinářské lóže fotografuje. Ale pouští to brzy z hlavy.

Všichni zainteresovaní pracují jako o život, aby na Biggse něco vyhrabali. Marně. Všechno, k čemu se dopracovali bylo zjištění, že Biggs o sobě kdysi na univerzitě prohlásil, že má levicové názory. Na ty ale, jak se ukázalo, po opuštění univerzity rychle zapomněl. A tak zůstal jediný „důkaz“, fotografie, na níž někdo předává Biggsovi bílou obálku.

Znovu je potřeba služeb Martina a jeho zvláštního oddělení. V jedné továrně na výrobu tanků se ztratil plán na výrobu stabilizátoru a zaměřovače. Protože se na Biggse do té chvíle nic nenašlo, posílá Martin svého člověka do bydliště Biggse, aby podstrčil plány na výrobu tanků na předem určené místo. A to v obálce podobné té, v níž dostal Biggs pozvánku na koktejl.

Morgan, člen konzervativní strany a vysoce postavený politik, je nápadem na vyvolání aféry a později jeho realizací nadšen. Citace z knihy Tartany a bílé útesy: kapitola Anatomie moci- pokus o rekonstrukci: Představa, že za několik týdnů vyjdou ffleetsreetské deníky pod palcovými titulky „Poslanec špionem“, „Labouristický poslanec pracuje pro komunisty a je zatčen!“, ho uchvátila. Větřil jako starý ohař svou kořist. Cítil, že jeho strana ve volbách zvítězí a že on osobně se stane pánem Downing Street 10.

Všechno probíhalo jako podle dobře postaveného scénáře. V poslancově bytě se našla podstrčená obálka a v závěru akce je Biggs zatčen. Články se předhánějí ve spekulacích o možnostech, které poslanec měl, ke spisu postupně přibývaly „důkazy“ o Biggsově vině, do tisku unikají informace ze speciálních policejních složek. Vyvrcholením je článek, který Biggse tvrdě obvinil, že prodával do zahraničí dokumenty s vojenským tajemstvím. Veřejné mínění se postupně přiklonilo k názoru, že na tom asi něco nejspíš přece jen být musí a že Biggs možná až tak nevinen jak tvrdí, není.

Policejní inspektor Wilson je spokojen. Věděl, že Biggs sice všechna obvinění popírá, ale také věděl, že „jeho hoši“, jak s oblibou říkal svým podřízeným, odvedli bezchybnou práci. Začal se připravovat proces.

Jenomže, nikdo není dokonalý. Inspektor Wilson uspořádal pro své podřízené „pánskou jízdu“, jako odměnu za dobře odvedenou práci. Kdesi na předměstí Londýna, v malé hospůdce. Všichni vzpomínali na staré případy, jeden chtěl trumfnout druhého. A sem se vloudila chybička. Wilson byl přímo nabit potřebou vykřičet do světa, že to byl právě on, kdo se podílel na tvorbě toho opravdu geniálního scénáře. Neodolal a vybral si ucho svého kamaráda z dětství, jistého plukovníka Collinse. Bohužel, právě onoho Collinse, který měl u soudu podat odborný posudek na to, co vlastně Biggs udělal, jakého zločinu se dopustil a co že to vlastně za speciální tajemství nepříteli prodal .

Soud měl průběh, který se dal očekávat. Chyběl jenom rozsudek. Jako poslední svědek měl promluvit plukovník Collins. Jeho svědectví mělo být rozhodující. Bylo. Collins v závěru svého svědectví prohlásil, že žádný důkaz o vině poslance Biggse ve skutečnosti neexistuje.

Ponaučení? V každém státě, v němž se najde nějaký Wilson se najde i nějaký ten plukovník Collins. Byl by v tom čert, abychom byli výjimkou.

A na závěr pár pár osobních vzkazů:
Děkuji všem, kteří četli můj poslední blog. Děkuji všem, kteří na něj reagovali.

V reakcích se objevilo také pár otázek, které by se nejspíš opět někdy znovu vynořily. A tak na ně chci ve stručnosti odpovědět.

Nikdy jsem nebyla v žádné politické straně
Během totality jsem nesměla a vlastně ani nechtěla vykonávat novinářskou profesi.
Problém s alkoholem mám a to dosti výrazný, alkohol totiž nesnáším a tudíž nekonzumuji.
Nejsem příbuzná generála Lorenze

Home Reportáže „…aféra, potřebuje to aféru…“ aneb podobnost opravdu jen náhodná?